Každé ráno překračuje více než 220 000 pracovníků lucemburské hranice z Thionville, Metz, Arlonu, Trevíru a desítek malých vesnic, o kterých skoro nikdo neslyšel. Tady je to, co vám nikdo neřekne: velká část z nich platí daně ve špatné zemi, přichází o vrácení, na které mají zákonný nárok, nebo každý prosinec panikaří, protože nepozorovaně překročili magický limit 34 dnů práce z domova. Tuto chybu jsem viděl stovky případů — pendler z Thionville podepíše smlouvu umožňující práci z domova, pracuje 40 dnů z domova a Francie najednou chce zdanit část jeho lucemburského platu. Oprava by nestála nic. Chyba stojí tisíce. Přeshraniční práce v EU vlastně není jeden systém — je to mozaika držená pohromadě Článkem 45 SFEU (volný pohyb pracovníků), Nařízením 883/2004 (jaký systém sociálního zabezpečení se na vás vztahuje) a hromadou dvoustranných daňových smluv, které skoro nikdo nečte. Pro rok 2026 jsou nejdůležitější pravidla pro pendlery jednoduchá na papíře: jste zdaněni tam, kde fyzicky pracujete, přispíváte do sociálního zabezpečení pouze v jedné zemi (formulář A1 to dokazuje) a můžete pracovat z domova až 34 dnů ročně ze země bydliště bez porušení daňové dohody. Nad 34 dnů si daňový úřad v zemi bydliště vezme svůj díl. Nad 25 % ročního pracovního času z domova se může vaše sociální zabezpečení převést do země bydliště — což obvykle znamená mnohem vyšší příspěvky. Pokud žijete ve Francii a pracujete v Lucembursku, dostanete přibližně €2,400 čistého z hrubé mzdy €3,000, oproti přibližně €2,250, pokud by stejná práce byla zdaněna ve Francii. Tento rozdíl €150/měsíc je přesně důvod, proč 120 000 francouzských obyvatel denně dojíždí. Ale výhoda rychle mizí, pokud propasete prohlášení o práci z domova, zapomenete požádat o pendlerský příspěvek nebo si vyberete nesprávnou obec bydliště. Tato stránka existuje, protože většině těchto chyb se lze zcela vyhnout — jakmile znáte pravidla.